Dětská důvěra

V prvním roce života by dítě mělo získat důvěru v to, že svět je dobré a bezpečné místo k životu, lidé kolem jsou přátelští a ono samo je na světě vítané, milované. Tento úkol mu pomáhají zvládnout ti nejbližší lidé v jeho okolí, kteří mu svým chování a přístup ukazují, že se na svět může dívat pozitivním pohledem, může mu věřit a tím získat jistotu i sebedůvěru pro zvládnutí dalších životních úkolů.

I v pozdějších letech má rodičovský přístup vliv na dětskou důvěru nebo nedůvěru. Tím, jak rodiče na své dítě reagují, jak k němu přistupují, jak s ním komunikují buď posilují jeho důvěru nebo mu naopak dávají jasný signál, aby si dávalo pozor. Pozor na to, co říká, co dělá, na co se ptá… Jaký má pak vliv na pozdější chování dítěte to, jestli svým rodičů důvěřuje nebo ne, si jistě dokážete představit.

Nabízím vám několik tipů, které vám při budování dětské důvěry pomohou.

1. Žádná otázka není hloupá

Ať už se vás dítě zeptá na cokoli, neváhejte s odpovědí. Znáte různé vtipy, kdy se dítě ptá třeba v autobuse na citlivé téma, uvádí tím své rodiče do rozpaků a všechny okolo baví. Ať otázka padne kdekoli a na cokoli, nikdy by nemělo slyšet odpověď “Co se tak hloupě ptáš?” nebo “Kdo se moc ptá, moc se dozví!” Jednoho dne budete hodně stát o to, aby se vás vaše možná už dospívající nebo dospělé dítě zeptalo na názor, na radu, aby s vámi chtělo probrat svoji situaci a chtělo svoje rozhodnutí udělat až si vyslechne vás.

V nejútlejším věku dáváte základy tomu, jestli s vámi bude své myšlenky sdílet nebo ne. Proto každou otázku berte vážně, nehodnoťe ji a pokuste se na ni co nejlépe odpovědět. I když odpověď neznáte nebo ji v danou chvíli nechcete či nemůžete poskytnout, nemusíte dítě odmítnout. Stačí třeba odpovědět: “To je zajímavá/důležitá otázka a jsem ráda, že se na toto ptáš. Odpověď je trochu delší/ vyžaduje abychom byli jen sami/ musím si ji promyslet…. , sedneme si spolu v klidu a všechno ti k tomu řeknu.”

2. Přiznání zaslouží ocenění

Každý někdy udělal chybu, něco pokazil, nedodržel, vědomě či nevědomě způsobil škodu. Už nejmenší děti dokáží rozpoznat to, co udělaly špatně. Jak v takové chvíli reagují? Přiznají se, zatloukají nebo dokonce svádí svoji chybu na někoho druhého? Jako myslíte v tomto jejich přístupu hraje roli rodič a jeho reakce?

Zkuste zapátrat v paměti, jak reagujete, když vám dítě ukazuje nějaký svůj “průšvih”. Rozsypané jídlo, rozlité pití, špinavé ruce, popatlanou zeď… a můžete vzpomínat na další a další situace, kdy dítě stojí jako opařené, dívá se střídavě na pohromu a na vás a čeká, co se bude dít. Můžete lamentovat, vyčítat, trestat nebo taky můžete dítě vyzvat k hledání řešení se slovy “To se může člověku stát, co teď s tím?” Když mu ještě pomůžete jeho chybu napravit, posílíte jeho sebedůvěru a posílí také důvěra ve vás. V budoucnu nebude utíkat před svými chybami, nebude je schovávat “pod koberec”, zapírat je. Dokáže je před vámi přiznat a s vaší pomocí hledat řešení. A to je přece cílem, ne?

3. Tvůj názor je důležitý

“Prosím tě nemluv hlouposti.”

“Toto přede mnou vůbec neříkej.”

“Takové názory nechci slyšet.”

“Dokud tě živíme, nebudeš takto myslet.”

A tak dále… Mnoho podobných vět slyší děti od těch nejmenších až po dospívající či skoro dospělé. Jak mohou tyto děti svým rodičům důvěřovat, svěřit se jim a možná díky jejich respektujícímu naslouchání nalézt odpověď na svoje nejistoty, utřídit si své názory. Pokud děti nemohou svoje myšlenky ani vyslovit, nikdy jim neporozumí, nebudou rozumět samy, nebudou samy sebe znát. Důvěra budovaná už u malých dětí tím, že jim rodiče naslouchají a dovolí jim jejich myšlenky a názory vyslovit, jim pomáhá v té nejcitlivější době, v době dospívání, nelézt cestu k rodičům. Nedávejte na jeho překvapení, šok, odmítání, když úst vlastního dítěte uslyšíte názory, které vám vyrazí dech. Naslouchejte, ptejte se, snažte se porozumět. Jen díky takovému přístupu budete svému dítěti skutečnou oporou a jeho důvěru neztratíte ani v době, kdy bude dospělé.