Emoce a přítomný okamžik

Určitě to znáte – něco se děje, běžná situace… Než se nadějete, říkáte nebo děláte něco, co nechcete. Reagujete automaticky, jako předem naprogramovaný stroj, na kterém někdo zmáčkl to správné tlačítko. 

No správné, o tom by se dalo hádat. Většinou moc správné není, protože vaše výsledné chování… raději ho nebudeme popisovat. Většinou se za ně s odstupem času řada lidí stydí.

Snad jen ta bláznivá radost nemusí být tak úplně špatná. Ale hněv, vztek, hrůza, odpor… Prostě negativní emoce v nás spouští reakce, které jakoby žily svým vlastním životem, mimo naši vůli a náš vliv. Někteří je ale dokáží zadusit hned v zárodku – potlačí je tak hluboko do sebe, že už ani neví, že nějaké emoce prožívají. A v jejich nitru rostou a rostou a užírají je zevnitř.

Cokoli se v našem okolí děje, cokoli dělají druzí lidé – jejich slova, činy – na nás nějakým způsobem působí, ovlivňují nás a nutí nás reagovat. A to buď reakcí automatickou, ať už instinktivní nebo ovlivněnou libostí nebo nelibostí prožívaného. A nebo reakcí vědomou, kdy dokážeme přesně sledovat to, co v nás daná situace vyvolává na několika úrovních – v našem těle, v našich emocích i v našich myšlenkách.

Taková vědomá reakce pak není překvapení pro nás samotné, ale je vědomou volbou, reakcí na prožívanou skutečnost řízenou naším rozumem. Abychom jí byli schopní, potřebujeme znát samy sebe a bez hodnocení, odmítání a snahy měnit se vnímat to, co se v nás okamžik za okamžikem odehrává.